Sami nebo spolu?
„Dobrý den, paní doktorko. Pracuji v open space, ale dostali jsme možnost si přesednout do uvolněných kanceláří. Kolegové si ale myslí, že se jich straním. Jak jim říct, že to tak není, že mám jen obyčejný strach z nákazy?“
„Dobrý den. Naše školní děti už se po období karantény nemůžou dočkat kamarádů. Mladší dcera se vyloženě každým dnem víc a víc těší do školy, starší začne škola až v září. V létě měly obě jet na tábor. Myslíme si, že vzhledem k riziku nákazy by bylo lepší, kdyby strávily léto u babičky. My už dovolenou nemáme. Ony ale chtějí jet na tábor. Nemůžeme se s manželem shodnout, co je pro ně lepší?“
„Dobrý den. Naše babička v Domově seniorů nesmí mít návštěvy, nesmí dostávat balíčky, nesmí chodit do jídelny, nemají společné programy a teď už nesmí ani vyjít na zahradu, protože tam začali něco stavět. Ještěže s námi může alespoň telefonovat. Je jí tam takhle smutno…“ „Dobrý den. Rodiče odvezli moji přítelkyni na chatu a budou tam až do září. Chodíme spolu teprve pár měsíců, ale takhle jí možná půl roku neuvidím. Mám jí rád, stýská se mi, ale nesmím ji ani navštívit.“
Ve své ordinaci se setkávám s mnoha variantami, jak si naše duše stýská, když nám chybí to, co je pro nás běžné a co nám pandemie komplikuje. Koronavirus přinesl různá opatření, jak zabránit rizikové nákaze virem, který může nemocné stát i život. Není moudré tato rizika podceňovat. Zároveň je třeba myslet na to, že sociální izolace je už odpradávna nejvyšší forma trestu.
Jako vždy a ve všem platí, že všechny extrémy škodí. Absolutní stranění se kolegů, úplné vyřazení dětí ze společných her, naprostá izolace seniorů od ostatního života, nucené odloučení milenců... To vše je extrém.
Onemocnět i zemřít se dá nejen z rizikového viru, ale i ze smutku a pocitu osamělosti! Mysleme na to, abychom vybrali zlatou střední cestu. Vždy to byla ta cesta nejlepší. Hezké a spokojené léto přeji všem čtenářům časopisu STOP ☺.