Život je velká a nádherná výzva
V celostátní anonymní soutěži v roce 1968 na urbanistickou koncepci Jihozápadního Města získal 1. cenu, od roku 1976 vedl Ateliér 7, se svým týmem vypracoval projekt Stodůlek, Lužin, Nových Butovic i Centrálního parku, v lednu 1990 byl jmenován hlavním architektem Prahy, od roku 1994 učil na Fakultě architektury ČVUT v Praze, v roce 2013 získal tento přední český architekt Cenu Obce architektů za celoživotní dílo a v roce 2018 Cenu Jože Plečnika. Mnozí z vás už vědí, že jméno, které jsme na začátku nezmínili, je doc. Ing. arch. Ivo Oberstein, CSc., který v květnu oslavil významné životní jubileum.
Pane docente, jste přední a uznávaný architekt, urbanista a pedagog. Svým projektem Jihozápadního Města jste navždy změnil jeden z okrajů naší metropole. Jako kluk jste ale měl o svém životě asi jiné představy.
To je pravda. Miloval jsem letadla a chtěl jsem být leteckým konstruktérem. Také jsem hodně maloval a kreslil a tak jsem si jednu dobu pohrával i s myšlenkou, že bych mohl být akademický malíř. Mou představu změnila na gymnáziu moje třídní profesorka, která mi doporučila studium architektury. Když jsem si přečetl knížku od architekta Karla Honzíka Tvorba životního slohu, bylo rozhodnuto.
Protože toto není naše první povídání, tak vím, že jste začínal v Karlových Varech.
Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT jsem dokončil v roce 1959 a s diplomem jsem dostal povinnou umístěnku. Místo nástupu – karlovarský Krajský projektový ústav.
Narodil jste se sice ve Zdicích u Berouna, ale od dvou let jste vyrůstal v Letňanech. Nestýskalo se vám po Praze?
Nevím, jestli bych řekl, že se mi stýskalo. Ve Varech jsem sbíral zkušenosti a opravdu hodně se toho naučil. Ale chtěl jsem zpátky. Možná jsem měl tenkrát pocit, že když nebudu „v centru dění“, tak mi něco proklouzne mezi prsty. A navíc jsem chtěl být se svojí ženou.
A tenkrát v roce 1961, jste vzal některé své práce a zamířil k hlavnímu architektovi Prahy profesoru Jiřímu Voženílkovi.
Ta touha pracovat na něčem velkém mě zbavila obav z odmítnutí. Pan profesor mě přijal do urbanistického ateliéru a tím mi otevřel cestu k získávání dalších zkušeností, práci na územních studiích, plánech a také k urbanistickým a architektonickým soutěžím.
A jsme u toho, co už jsme zmínili – u první ceny v soutěži na urbanistickou koncepci Jihozápadního Města v červenci 1968. Díky ní se vám na hezkých pár let změnil život.
Pravda, to jsme zmínili. Co ale nezaznělo, po srpnu 1968 nastaly měsíce a roky, kdy jsme museli pracovat s poněkud „přistřiženými křídly“. V roce 1969 jsme na projektech Jihozápadního Města začali pracovat. Koncepty prostorových řešení na relativně složitém, ale inspirujícím terénu jsme ověřovali na modelech. Současně jsme řešili projekt podzemních inženýrských sítí, bez jejichž včasné realizace by se výstavba prvních obytných souborů opozdila. Základní dopravní ose trase metra B jsme věnovali hodně energie a podařilo se nám pro Jihozápadní Město prosadit pět stanic metra! Ladili jsme polohu stanic ve vztahu k obytným souborům. Navrhli jsme logickou síť pěších cest ke stanicím metra tak, aby pro osmdesát procent obyvatel Stodůlek, Lužin a Nových Butovic trvala cesta pěšky ke stanici metra do deseti minut. Velká Ohrada a okrajová území byly k metru napojeny autobusovými linkami. Automobilovou dopravní síť jsme řešili na zásadách: průjezdnou dopravu vytlačit na okraj obytných čtvrtí, např. Jeremiášova. Místní koncovou a zásobovací dopravu udržet v rychlostech 30, maximálně 50km/hod. Nakreslené a schválené byly i záchytné garáže P+R u vhodných stanic metra, bohužel jsou stále v nedohlednu. Už tehdy jsme řešili také „dešťovku“ – Jihozápadní Město má dešťovou kanalizaci oddělenou od splaškové. Dešťová je po přečištění svedena do tří retenčních nádrží, které jsme v Centrálním parku a na začátku Prokopského údolí formovali jako „rybníky“.
Zmínil jste modely. Jeden se dokonce dostal na světovou výstavu EXPO 1986 v kanadském městě Vancouveru.
Model celého JZM byl propracovaný do všech detailů. Měřil úctyhodných 180 x 360 centimetrů a vzbudil velkou pozornost. Ale od modelu k realitě byla dlouhá a strastiplná cesta.
Vím, že jste realizoval řadu projektů a my stále hovoříme jen o Jihozápadním Městě. Asi proto, že tady jsme doma, a navíc to byl váš životní úkol. Město, které je téměř dostavěné, ale někde se dále zahušťuje. Co těm změnám říkáte. Bude mít dnešní nové „zahušťování„ vždy uměřenou tvář?
Velice bolavou „změnu budoucí tváře“ lokality Lužiny už jsme kdysi – při bezpodmínečném příkazu zvýšit vyprojektované obytné osmipodlažní domy o tři patra – prožili. Dnešní doba přinesla úspěšné zastavě- ní připravených proluk, například v centru Nových Butovic. Jak úspěšná bude chystaná zástavba u Slunečního náměstí, to ukáže teprve čas.