Více ohleduplnosti a zodpovědnosti by všem jen prospělo
Tento dopis jsem se rozhodla napsat proto, že jsem při venčení svého psa během posledních dvou měsíců zažila hned několik ošklivých napadení cizím psem, pobíhajícím mimo kontrolu majitele, při nichž se mi sice naštěstí vždy podařilo ubránit před zraněním vlastního psa, avšak po posledním incidentu, kdy jsme se museli bránit hned dvěma psím útočníkům, jsem byla zraněna já.
V souvislosti s děním kolem řešení „covidové krize“ zažíváme všichni velký stres a mnoho lidí to v důsledku dlouhodobých omezení přestává zvládat. Stále více se všude setkávám s nervozitou, neochotou, netolerancí a rovněž s nedbalostí. Doba „covidová“ přinutila mnoho lidí zůstat doma na „home office“ či s dětmi, mnoho lidí i přišlo o práci...
A paradoxně (či snad právě proto) se v této době mnoho lidí rozhodlo pořídit si psa. Praha 13 je jednou z nejvíce pejskařsky založených městských částí v Praze. Pejsky tu chová, lidově řečeno, každý druhý a já jsem rovněž velká milovnice psů. Ovšem čím více pejsků zde žije, tím více by si všichni jejich majitelé měli uvědomovat, že pes není hračka pro děti ani módní doplněk. Je to živý tvor s vlastní osobností, názorem a potřebami, čemuž musí jeho majitel věnovat značnou pozornost a mnoho času.
Pro každého majitele psa by proto mělo být naprostou samozřejmostí snažit se svému čtyřnohému kamarádovi dobře porozumět, naučit se číst jeho řeč těla a v rámci vzájemného porozumění vést i jeho socializaci, výchovu a výcvik k alespoň základní poslušnosti! V Praze 13 se už několikátým rokem koná v létě tzv. Psí den, kde je možno se i více dozvědět o tom, „jak pes funguje“. Tuším, že předloni tu např. byla i vynikající koučka lidsko-psích vztahů, paní Michaela Drábková. Nehledě na to, že je zde i kynologické cvičiště a i někteří zkušení pejskaři se v rámci svého podnikání rozhodli předávat své znalosti těm méně zkušeným. Možnosti získat informace a odborné vedení zkrátka jsou.
Přesto se při svých procházkách se psem stále setkávám s tím, že lidé svým psům vůbec nerozumí, a tím pádem v mnoha případech ne- dokáží předcházet možným incidentům mezi psy. Mnoho lidí rovněž nerespektuje nařízení, že, s výjimkou několika málo míst v Praze, má být pes na vodítku. Jako pejskař velmi chápu potřebu mít možnost svého psa nechat pořádně proběhnout. Ovšem nikdo by neměl zapomínat na skutečnost, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých! A v parku plném malých dětí bych tedy já osobně nikdy nebyla ochotna přijmout rizika spojená s volným pobíháním psů.
I psi mají svou osobní zónu, za níž jsou ochotni pustit pouze tzv. „prověřené jedince“ (ať už je to jiný pes či člověk). Žádný člověk ani pes není povinen snášet od jiných na potkání různé druhy obtěžování. A právě tím obtěžováním a narušením osobní zóny majitele nebo jeho psa totiž začíná většina následných napadení a pokousání psů navzájem nebo i lidí psem. A přitom by jen stačilo mít psa při setkání s jiným člověkem či psem nakrátko na vodítku a na případném kontaktu se předem domluvit, zda o něj ten druhý vůbec stojí.
Proto bych chtěla touto cestou ve vší slušnosti požádat všechny majitele psů: „Berte ohled na ostatní lidi a psy, které potkáváte. Buďte při procházkách se psem pozorní a věnujte se po tu dobu převážně jemu, abyste tak byli včas schopni zabránit nechtěným konfliktům. A pokud Váš pes ještě nikdy žádný konflikt nezažil ani nevyvolal, vězte, že nelze spoléhat na to, že se tak nikdy nestane. I ten nejhodnější a nejtolerantnější pes má svou hranici, a je-li překročena, reakce psa může být o to silnější.“
Za těch cca 20 let, co jsem aktivním pejskařem, mám zkušenosti již s mnoha psy, kteří si z napadení jiným psem odnesli nejen zranění, ale především psychické trauma a od té doby jsou k ostatním psům minimálně rezervovaní, nebo (v závislosti na velikosti traumatu) přímo nepřátelští. Takové psy pak ostatní majitelé často považují za nevychované a nesocializované, ale oni jsou to ve skutečnosti chudáci, kteří bez správné pomoci člověka už nikdy nenabydou důvěru v to, že ne všichni na potkání jim chtějí ublížit.
Je to zkrátka jakýsi začarovaný kruh, z něhož se však lze dostat, pokud budeme dodržovat základní pravidla slušnosti a respekt ke svému okolí.