Potkaly mě dvě šťastné náhody
Poprvé se rychlostní kanoistika objevila jako ukázkový sport na olympijských hrách v Paříži v roce 1924. Od roku 1936 je oficiální disciplínou olympijských her. Závodí se buďto na kánoi – označení C1, C2, C4 nebo kajaku – K1, K2, K4. Číslo v označení vyjadřuje počet členů posádky – uvádí Wikipedie. Ptáte se, proč tento úvod? Protože si budeme povídat s juniorskou kajakářkou Barborou Galádovou, která si stále častěji přiváží z prestižních závodů medailová umístění.
Račice 2019 – úspěšné finále
Báro, já o tobě vím, že začátek tvé sportovní kariéry měl s vodou pramálo společného.
To je pravda. V pěti letech jsem byla na „koňském“ letním táboře. Mezi vedoucími byl i trenér, myslím z Prahy 7, který vedl a učil gymnastiku stejné špunty, jako jsem tenkrát byla já. Zřejmě měl pocit, že jsem šikovná a pohybově nadaná, tak mně doporučil gymnastiku. Spíš to ale bylo tak, že přesvědčil mamku. Zmínil i mou budoucí trenérku z třináctky – paní Andreu Verešovou. Gymnastiku jsem pak dělala do deseti let. To byla má první sportovní šťastná náhoda. Počáteční impuls byl prostě náhodný. Přišel tam, kde by to nikdo nečekal.
Jak sis vedla?
Myslím, že dost dobře. Do první třídy jsem chodila ve Fakultní základní škole Fingerova, od druhé do páté do sportovní třídy ZŠ Sázavská a trénovala jsem na Bohemce, kam jsem přešla od paní Verešové. Měli jsme tam lepší zázemí a podmínky pro každodenní čtyřhodinové tréninky. Nejradši jsem měla kladinu a prostná. Bradla, tak s těmi jsem dost bojovala. A přeskok? Ten si nikdy mou oblibu nezískal. Pak jsem ale začala nějak rychleji růst a už to nebylo takové. A přišla má druhá šťastná sportovní náhoda – jednou jsme s mamkou a jejími kamarády, zkrátka parta dospěláků a dětí, vyrazili sjíždět Jizeru. Trenér z loděnice mě vzal do lodi, naučil mě držet a správně ovládat pádlo a pak mi nabídnul, že můžu přijít na jejich trénink. Při prvním jsem se ani nevykoupala a začalo mě to bavit. V devíti jsem ještě pořád dělala gymnastiku a navíc chodila jednou týdně trénovat do loděnice AC Sparta Praha v Braníku. O rok později, tedy v mých deseti letech, vyhrály voda a kajak.
Teď jednu ryze laickou otázku. Jaký je rozdíl mezi kajakem a kánoí?
Já vám dám laickou odpověď ☺. V kajaku se sedí a používá se oboustranné kajakářské pádlo, v kánoi se klečí a pádlo je jednostranné. Mnemotechnická pomůcka – v kánoi jezdili Indiáni ☺. Myslím, že to si vybaví každý.
Dnes patříš mezi naši juniorskou špičku, ale jaké byly začátky?
Nejdříve jsem trénovala v malé skupině začátečníků. Tam se učí základy – pádlovat, držet stabilitu... K tomu patří běh, plavání i posilovna. V zimě využíváme pádlovací bazén. Máme na betonu přidělaný kajak a okolo je voda. Jen pádlujeme a pilujeme techniku. Pak si mě vybral nejlepší trenér u nás Jan Andrlík, u něj jsem už čtyři roky. V roce 2017, už jako dorostenka, jsem zkusila nominaci na mistrovství Evropy v Bělehradě v Srbsku a povedlo se. Přivezla jsem svoje první medaile. Na kilometru jsme byly se Štěpánkou Sobíškovou druhé, na trase 500 m jsem jela s jinou parťačkou, Adélou Házovou, a dojely jsme třetí. Můj první mezinárodní start byl ale už v roce 2015 na regatě v Piešťanech. Tam jsem závodila se staršími soupeřkami, a přesto jsem na trati 1 000 m dojela pátá.
Od Evropy 2017 ale ještě pár medailí a dobrých umístění přibylo.
Naštěstí ano ☺. Na mistrovství světa v Rumunsku v Pitesti jsme se Štěpánkou jely pětistovku a dojely jsme čtvrté. Posadili mě ještě do čtyráku a to jsme dojely páté. Na mistrovsví České republiky v roce 2017 jsme jely se Štěpánkou poprvé i mezi ženami. Vyhrály jsme a získaly titul mistryň republiky. Pak přišly závody s názvem Olympijské naděje 2017 v Račicích. Tam jsem v závodě K1 1000 dojela první. Spolu se Štěpánkou jsem ještě jela K2 na 1 000 a 500 metrů. Na jeden kilometr jsme byly druhé, na 500 metrů první. Vloni jsem se nominovala také na mistrovství Evropy v Itálii v Auronzu – se Štěpánkou na K2 a ještě na K4. Na deblkajaku jsme byly druhé, K4 500 metrů jsme vyhrály. Potom přišlo mistrovství světa v Bulharsku v Plovdivu – se Štěpánkou jsem na K2 byla třetí a na K4 pátá. Na letošní Evropě jsem si v K1 1000 vyjela stříbro, a spolu se Štěpánkou jsme vybojovaly zlato. A ještě bych asi měla zmínit letošní červencový světový šampionát v rumunském Pitesti. Na deblkajaku jsme se se Štěpánkou Sobíškovou staly vicemistryněmi světa, já jsem ještě přidala stříbro v K1. V září jsem jela své poslední Olympijské naděje, protože ty jsou omezené věkem sedmnácti let.
Mistrovství Evropy juniorů Račice 2019
Často jezdíš se Štěpánkou Sobíškovou. Sedíte si?
Ano, už celkem dokážu odhadnout, co udělá a jak zareaguje. Už spolu jezdíme tři roky. Jsme sehrané a jízdu už nemusíme tak moc pilovat.
Tvoje skvělá umístění tě na závodech staví do pozice jedné z favoritek. Není to svazující?
Vůbec nad tím nepřemýšlím, pokaždé se může stát cokoli. Do každého závodu jdu s vědomím, že musím jet naplno a vydat ze sebe všechno. Někdy je z toho medaile, což je super, jindy to zkrátka nevyjde. Pro mě je důležité vědomí, že jsem udělala maximum. Spíš je horší tlak od ostatních. Čekají, že všechno vyhraju. Ale na to zkrátka nesmím myslet.
Račice 2019
Studuješ gymnázium, co bude potom?
Ano, Gymnázium Nad Štolou na Letné. Chodím do sportovní třídy, ale individuální studium není možné. Mám sice úpravu studia, ale musím si všechno učivo doplnit, dopsat sešity... Skloubit sport a studium není vůbec jednoduché, ale věřím, že maturita (příští rok) dopadne dobře. A potom? Už pár let si pohrávám s myšlenkou, že bych šla na medicínu a dělala „zubařinu“. Líbila by se mi i práce fyzioterapeutky nebo trenérky. Ale když vidím, jak obtížně všechno stíhám na střední... Ono není nic zadarmo. Ani vysokoškolský diplom, ani dobré sportovní výsledky. Tak uvidíme.
Máš ještě vůbec čas na nějakou zábavu?
V zimě vstávám v půl páté na ranní trénink. Ten mám od šesti do sedmi. Pak letím do školy a odpoledne na trénink. Domů se dostanu kolem osmé večer a jdu se učit. Takže času na nějaké srandičky je fakt minimum. Já to mám odmala nastavené zkrátka jinak a to, co dělám, beru hodně vážně.
Co tě čeká teď, budeš mít trochu volna?
Teď budu mít tři týdny volno, pak mi začíná zimní příprava. Běhání, posilování, plavání, ranní tréninky, trenažér a pádlovací bazén. No, a tuhle zimní makačku se budu snažit zúročit na závodech, které přijdou.